[one_half padding=“0 20px 0 20px“]Na Balkán jsme vyrazili s jediným cílem – natočit reklamu do soutěže pořádanou společností Røde. Røde je výrobcem jedněch z nejpopulárnějších mikrofonů vůbec a každoročně pořádají soutěž My Røde Reel. Jako téma jsme zvolili zachycení nejzajímavějších zvuků přírody a naše první zastávka byla Černá Hora. Samotná cesta ale započala v Brně. Bylo nás pět. Pět postpubertálních chlapců, jedno dieselové combi auto a [/one_half]

[one_half_last padding=“0 20px 0 20px“]navigace ukazující přes 1000 km před námi. Čtrnáctihodinová jízda autem se nedá přirovnat k žádnému jednohvězdičkovému motelu a ani stanu stojacímu uprostřed bouře, ale zvládli jsme to. Témat k hluboké konverzaci bylo dost a cesta utekla jak kdybyste deset tisíckrát lusknuli prstem. Osmsetčtyřicet minut uběhlo jako voda a byli jsme v Černé hoře u Skadarského jezera.[/one_half_last]

[envira-gallery id=“1714″]

[one_half padding=“0 20px 0 20px“]Zde se nachazí jedna z našich prvních lokací, netopýří jeskyně a říčka stékající z hor tvořící průzračně čistá (a ledová) jezírka. Prostředí bylo opravdu jedinečné. K jeskyni jsme se sice prodírali s technikou několik hodin, ale stálo to za to. Volně žijící želvy, metrový hadi, několikacentimetrový pavouci a pořádný balkánský prales jak má být. V Černé Hoře jsme nakonec zůstali déle něž bychom měli a trochu to zkomplikovalo celý harmonogram natáčení, ale to nejhorší mělo teprve přijít. Spávali jsme ve stanech, případně v levném ubytovaní, které jsme sháněli po večeři na poslední chvíli. Z Černé hory jsme zamířili do vnitrozemí Bosny a Hercegoviny. Pár členům našeho týmu už nebylo úplně hej, patrně na to měli vliv netopýří výkaly, voda z řeky, celodenní natáčení na přímém slunci ale byli jsme nezastavitelní.  Skoro.  V  Bosně  jsme  měli  vyhlídnutou[/one_half]

[one_half_last padding=“0 20px 0 20px“]perfektní chatku uprostřed ničeho, kde jsme se měli v klidu ubytovat a přečkat noc, ale čirou náhodou jsme narazili na čtyřiceti-členný cyklozájezd z Česka. Ano, i to se může stát. To ale ještě nebylo vše. Ironie dosáhla maxima když jsme zjistili, že čtyřiceti-členný zájezd trpí průjmy a naše zažívání to mělo na hraně. Můj pohár přetekl v 1:20 ráno. Teprve v Bosně jsem se tak naučil pravému respektu k západním keramickým záchodům, kterých máme běžně dostatek. Tady byl jeden. A všichni potřebovali zvracet nebo vykonat potřebu, v horším případě obojí naráz. Bosna je ale krásná země. Zelené pastviny v horách sahají často až k nedohlednu a slunce si proráží cestu skrz bouřkové mraky a studený vítr. Zde jsme také natočili jedny z posledních záběrů s pastýři ovcí a vyrazili na další příjemnou tisícikilometrovou cestu zpátky domů.[/one_half_last]